Jaroslav Seifert

Žižkovský dělník poezie

Šel malíř chudě do světa.

No – jak se dařívává těm,

které živí paleta

a skromná česká sláva?

Hrníčku – říkal, vař mi, vař,

peníze nejsou v míšku.

A kreslil dětem slabikář,

tu nejkrásnější knížku.

Tak zpodobnil Jaroslav Seifert Mikoláše Alše ve své sbírce Šel malíř chudě do světa, A nebyl jediný. Během let svého psaní se Seifert často vracel ke svým oblíbeným tématům, mezi něž patřili i jeho přátelé.

Jaroslav Seifert se narodil 23.9.1901 na Pražském Žižkově v rodině chudého zámečníka. To předznamenávalo i jeho vstup do světa literatury. Chodil na základní školu do ulice Vlkova (dnes Zš a Mš Jaroslava Seiferta) a poté nastoupil do žižkovského gymnázia. Jeho studium zde nemělo dlouhého trvání. Přestoupil ještě na gymnázium na Vinohradech, ale studia nakonec ukončil – místo studia chodil po hospodách a psal básně za pivo. Po šesti letech neúspěšného studia se začal Seifert věnovat práci v žurnalistice. Nechal se zlákat komunistickou ideologií a začal přispívat do levicových novin a časopisů, mimo jiné Rudého práva, brněnské Rovnosti, později také satirického Sršatce a obrázkového týdeníku Reflektor. Ten převzal od S.K.Neumanna, který patřil k mnoha jeho slavným přátelům, mezi nimiž byly přední osobnosti české literatury první i druhé poloviny dvacátého století jak Jiří Wolker, František Halas, Vladislav Vančura a další.

Své první básně otiskoval od roku 1920 především v novinách Právo lidu, Kmen a Červen, ale již v roce 1921 vydal svojí první sbírku tiskem. Zařadil se tím mezi proletářskou poezii. Ve stejném roce vstoupil do Komunistické strany Československa a také spolupracoval s nakladatelstvím Družstevní práce.

Byl spoluzakladatelem Devětsilu a spolu s Teigem redigoval Revoluční sborník Devětsilu, kromě toho také mezinárodní revue Disk. V roce 1928 se Jaroslav Seifert oženil. Se svojí ženou měl celkem dvě děti.

V březnu 1929 se poprvé za svůj život postavil proti vlivu komunistické strany. To v době, kdy se do čela strany dostal Klement Gottwald a začala doba její bolševizace. Tehdy se, společně s dalšími šesti levicovými autory, mezi něž patřili Josef hora, Vladislav Vančura, Ivan Olbracht či S.K.Neumann, rozhodl podepsat tzv. Manifest sedmi. Ihned potom byl ze strany vyloučen. Na rozdíl od některých z těch, kteří také podepsali, se do komunistické strany již nikdy nevrátil. Místo toho vstoupil do Československé sociálně demokratické strany dělnické. Rovněž musel opustit i Rudé právo.

Stal se redaktorem revue Nová scéna, dále účinkoval v Almanachu Kmene, Panorámě, Práci a dalších. Redigoval také knižnice Slunovrat a Generace, pracoval v Pestrých květech a Ranních novinách. Po druhé světové válce vedl literární časopis Kytice a redigoval edici poezie nakladatelství Práce Klín. Novinařinu opustil až v roce 1949, kdy se rozhodl stát spisovatelem z povolání. Jeho tvorba je dočasně omezena po těžké chorobě pohybového ústrojí, která ho zachvátila v roce 1956.

Jeho problémy s komunistickým režimem trvaly až do jeho smrti. V roce 1968 odsoudil sovětskou okupaci veřejným vystoupením v televizním přenosu. Za to byla jeho díla v sedmdesátých letech zakázána a jeho knihy musely vycházet v samizdatu nebo v exilových nakladatelstvích. Ještě rok předtím ale dostal titul národní umělec. Předtím již obdržel významné státní literární ceny v letech 1936, 1955 a 1968. Na krátkou dobu, v letech 1969 a 1970, byl předsedou Svazu českých spisovatelů. V roce 1976 byl znovu jedním z lidí, kteří se otevřeně postavili proti režimu, když jako jeden z prvních podepsal Chartu 77. Když roku 1984 dostal jako jediný český spisovatel Nobelovu cenu za literaturu, musela ji již, kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu, přebírat jeho dcera. Přesto, že se jednalo o úspěch na celosvětové úrovni, v domácích médiích se objevila pouze krátká stručná zpráva.

Dva roky po jeho největším literárním triumfu Jaroslav Seifert umírá. Protože se režim obával, že by jeho státní pohřeb mohl způsobit masové demonstrace a nepokoje, vlastní rodina byla z jeho příprav vyloučena a celý pohřeb v Rudolfinu byl pod kontrolou státních úřadů a policie, včetně rozloučení v prostorách břevnovského kostela sv. Markéty. Jeho tělo bylo následně převezeno na hřbitov do Kralup nad Vltavou, odkud pocházeli rodiče jeho matky. Zemřela tak velká osobnost české literatury, básník, který prošel dlouhou cestou básnických stylů, bojovník proti nespravedlnosti komunistického režimu. Stalo se tak 10. ledna 1984.

Z díla:

Proletářskou poezii zastupují první sbírky Město v slzách (1921) a Samá láska (1923). Jsou ovlivněny prostředím, ve kterém žil a jeho levicovými názory.

Seifert byl dále představitelem ryze českého stylu poetismu. Mezi tyto sbírky patří Na vlnách TSF (1925), Slavík zpívá špatně (1926) a Poštovní holub (1929).

Lyrické období 30.let je zastoupeno sbírkami Jablko z klína (1933), Ruce Venušiny (1936), Jaro, sbohem (1937). Reakcí na blížící se dobu Mnichova byla sbírka Zhasněte světla z roku 1938.

Seifert byl výjimečný tím, že mohl svá díla publikovat i během nacistické okupace. V roce 1940 vydal sbírku k výročí Boženy Němcové pod názvem Vějíř Boženy Němcové. V době války vychází také sbírky Kamenný most a Světlem oděná.

Po druhé světové válce mohl Jaroslav Seifert konečně publikovat své názory dojmy z války ve sbírce Přilba Hlíny (1945). Další básnické sbírky z období po válce jsou Dokud nám neprší na rakev (1947), Ruka a plamen (1948), Šel malíř chudě do světa (1949), Píseň o Viktorce (1950), Maminka (1950), Koulelo se koulelo (1955), Chlapec a hvězdy (1956).

Po deseti letech odmlky kvůli nemoci se Jaroslav Seifert vrátil na literární pole svojí první sbírkou reflexivní poezie pod názvem Praha (1964). Následovaly ještě další čtyři sbírky pod názvy Koncert na ostrově (1965), Halleyova kometa (1967, Odlévání zvonů (1967) a Píseň Třeboňské madoně (1969). Rýmovaný verš je zde nahrazen veršem volným. Seifert se vrací pomalu ke svým oblíbeným tématům, jimiž byla Praha, Žižkov, domov, láska, válka a další.

Poslední jeho sbírky již vznikly v době samizdatu. První byla Děštník z Picadilly (1978/79), další pak byly Morový sloup (1971), Býti básníkem (1983).

Všecky krásy světa (1982) byly jeho poslední knihou vzpomínek na celý jeho život.