Jaroslav Hašek

            „Tak nám zabili Ferdinanda…“

            Dnes již legendární úvodní věta z nejslavnějšího románu Jaroslava Haška byla přeložena do téměř šedesáti jazyků. Kdo by si před víc než devadesáti lety pomyslel, že se z tohoto románu stane nejpřekládanější česká kniha.

            Jaroslav Hašek se narodil 30. dubna 1883 v Praze a odmalička se musel potýkat s nouzí. Jeho otec, učitel matematiky, zemřel na následky otravy alkoholu a zanechal tak mladého Jaroslava, jeho dva sourozence a matku v chudobě. Patnáctkrát tak změnili své bydliště.

            Když se mu nepodařilo projít gymnazijním studiem, vyučil se na drogistu, kterého jeden čas skutečně dělal. Nakonec však odmaturoval na obchodní akademii a začal pracovat v bance Slavia. Život úředníka mu však neseděl. Jaroslav Hašek byl svobodného ducha a dal se na bohémský a tulácký život. Mimo jiné procestoval pěšky Slovensko, Halič a Uhry, z jejichž prostředí otiskoval články a povídky v Národních listech. Začal se živit výhradně psaním a novinařinou.

            V té samé době mu zkřížili cestu i čeští anarchisté. Jejich postoje mu nebyly cizí. Již v roce 1897 se účastnil protiněmeckých demonstrací v Praze. V roce 1907 se stal redaktorem anarchistické Komuny, časopisu, který ho přivedl až do vězeňské cely.

            Ve stejném období se Jaroslav Haškovi přihodila ještě jedna, pro jeho život stejně osudová událost. Zamiloval se. Jeho vyvolenou se stala jistá Jarmila Mayerová. Jeho láska byla opětována, avšak rodiče Jarmily Mayerové nebyli z volby své dcera právě nadšeni. Nebylo se ani čemu divit. Hašek dál pokračoval v bohémském způsobu života, chodil po hospodách a jedinou jeho obživou bylo psaní článků a humoristických povídek, což stačilo často akorát na zaplacení jeho dluhů. Navíc byl Hašek znovu zatčen, tentokrát za hanobení vlajky. Po tomto incidentu odvezli rodiče Jarmilu na venkov a doufali, že tím jejich vztah ukončí. Nestalo se tak.

            Jaroslav Hašek měl Jarmilu Mayerovou skutečně rád. Aby si ji udržel, rozhodl se se svým radikálním vyjadřováním v politických otázkách přestat. Namísto toho se snažil sehnat stálou práci coby spisovatel a novinář. V roce 1908 se mu skutečně podařilo sehnat práci jako redaktor časopisu Ženský obzor. Krátké Haškovo působení v tomto magazínu bylo zapříčiněno jeho zásahy do rubrik a článků přispivatelů. Když se Haškovi zdál článek příliš nudný a upjatý, jednoduše ho přepsal k obrazu svému, což později přiznává v povídce Jak jsem dělal redaktora časopisu Ženský obzor. V té době měl již šedesát čtyři publikovaných povídek. O rok později se stal redaktorem časopisu Svět zvířat. Ani v tomto časopise však nevydržel dlouho. Když mu došla reálná zvířata, začal si totiž vymýšlet imaginární, například vlkodlaka. Problém nastal, když si lidé na základě jeho článků tato zvířata začali skutečně objednávat.

            23.května 1910 byl pro Jaroslava významných mezníkem v jeho životě. Poprvé se oženil. Marie Mayreová-Hašková si se s novým manželem užila své. Již po roce manželství se vrátila k rodičům, protože Hašek byl znovu zatčen, tentokrát za předstírání vlastní smrti. Jinak byl ale rok 1911 pro Haška velice úspěšný. Přispíval do Českého slova, Pochodně, Humoristických listů, Kopřiv a Karikatur a stal se vedoucím pracovníkem Kynologického ústavu. Odtud pramení některé z jeho nejúspěšnějších povídek včetně knihy Můj obchod se psy. Rovněž se do tohoto období datuje vznik jeho parodie na politické poměry, tedy Strany mírného pokroku v mezích zákona (mimochodem dodnes existující) a spolu účast s E.E.Kischem, F. Langerem a dalšími na několika kabaretních výstupech.

            Kolem roku 1914 žil v pravidelných intervalech se svým přítelem Josefem Ladou, jež později ilustroval řadu jeho povídek a také Švejka. Během celého jeho života ho lidé často hledali kvůli neustálému stěhování i řadě spontánních cest. Jedním z takových okamžiků nastal v roce 1915, kdy narukoval k 91. pluku v Českých Budějovicích, aniž by se o tom zmínil. V září byl zajat a držen v táboře Totskoje. Zde vstoupil v roce 1916 do legií. Prošel řadou pozic od písaře přes střelce, spojaře až po člena kulometného oddílu, s nímž prožil bitvu u Zborova. Nakonec byl přeložen do kanceláře 1. pluku. Od listopadu 1917 do února 1918 publikoval v Čechoslovanu a Československém vojákovi, kde uveřejňoval řadu protibolševických článků. O to zajímavější je jeho další osud.

            V únoru 1918 vstoupil do Československé sociálně demokratické strany dělnické a natrvalo opustil myšlenky anarchismu, které vyměnil za socialistické smýšlení. Co ho k tomu vedlo, se nikomu nikdy nepodařilo objasnit.

            Přibližně ve stejném období došlo k rozhodnutí Československého velení, že se legie v Rusku se přesunou přes Vladivostok na západní frontu, kde se připojí ke zbytku legií. Hašek se ale namísto toho rozhodl odjet do Moskvy a přidat se na stranu bolševiků, což ho vedlo v dubnu 1918 k přestupu z legií do ruské armády. Byl velitelem oddílu Čuvašů a také zástupcem velitele bugulmského okresu. Zde načerpal inspiraci pro sepsání knihy Velitelem města Bugulmy. Stal se ředitelem tiskárny v Ufě a potom náčelníkem v oddělení pro spolupráci s cizinci. Možná si to neuvědomoval, ale v té chvíli byl vlastně zrádcem a zběhem z československé armády. Navíc se dopustil dalšího zločinu, když se v roce 1920 podruhé oženil s Alexandrou Grigorjevnou Lvovovou, kterou nazýval Šura, aniž by první sňatek byl anulován. Dopustil se tak bigamie. Souzen nebyl pouze proto, že smlouvy s bolševickým Ruskem tehdy nebyly uzavřené.       

Vzhledem k jeho způsobu života kolem něj samozřejmě panuje celá řada záhad a nejasností, především z období jeho služby v Rudé armádě. Podle mnohých indicií Hašek nařídil mnoho poprav a byl do Čech pravděpodobně vyslán za účelem organizace komunistických nepokojů.

Do Čech se vrátil v prosinci 1920 a skončil v karanténní stanici v Pardubicích. Svoji novou manželku přivezl sebou. Po jeho návratu se od něj řada jeho přátel odvrátila pro jeho postoje. Hašek se ale brzy vrátil zpátky k pití a bohémskému způsobu života a z jeho komunistické činnosti sešlo.

V roce 1921 se i s ní, v doprovodu svého přítele malíře J. Panušky, stěhuje z ničeho nic do Lipnice nad Sázavou a opět nikomu nic neřekne. Švejk, kterého v tomto období píše, se stává hitem a Hašek na něm slušně vydělá. V Lipnici se velice rychle sžívá s místními lidmi, chodí s Panuškem na procházky do okolí, popíjí v místní hospodě a občas z legrace provádí na místní zřícenině hrad. Později zde kupuje dům. V tomto období je nemocný, obézní a není již schopen sám psát. Švejka diktuje z postele ve své ložnici, kde také 3. ledna 1923 umírá na ochrnutí srdce a je pohřben na místním hřbitově. Tím umírá jeden z největších humoristů naší literatury.

            Z jeho povídek a článků vznikly tři silné sborníky známé jako Dekameron (I.,II. a III.). Osudy dobrého vojáka Švejka se vydávají i dnes, stejně jako desítky různých výborů z jeho rozsáhlého díla. V Lipnici nad Sázavou žije dodnes jeho rodina a z jeho domu je nyní jeho muzeum, které patří k nejnavštěvovanějším v celém okolí.

            Jaroslav Hašek, ať už byl jakkoli kontroverzní osobností, patří ke spisovatelům, na které se nezapomíná a jeho dílo se stalo nesmrtelným.