Karel Adámek -

Celoživotní boj za práva Čechů

Jsou literární osobnosti, které více než svými díly vynikají především jinými svými aktivitami, ať už se jedná o aktivity umělecké nebo veřejné. Jednou takovou osobností české literatury je i Karel Adámek, významný člen kulturního a politického života na přelomu devatenáctého a dvacátého století.

Narodil se 13. či 23. března 1840 (přesný den dnes bohužel nelze určit ani podle databáze Národní knihovny) v rodině Hlinského živnostníka. V Chrudimi vystudoval nižší reálku, z niž přestoupil na krátký čas na vyšší reálnou školu v Praze. Kvůli svému zdraví ji však nemohl dokončit, a tak se vzdělával doma samostudiem. Při tom pracoval v obchodě svého otce a cestoval po Evropě.

Karel Adámek, ač nebyl řádně vystudovaný, patřil rozhodně k inteligentním a vzdělaným lidem. Aktivně se účastnil kulturního života v Hlinsku a okolí, po čemž dodnes zůstaly minimálně dvě památky, železniční dráha propojující Pardubice, Chrudim a Německý Brod, jejíž stavbu spolu s dalšími osobami inicioval a muzeum v Hlinsku založené z jeho podnětu při městské škole roku 1874. Během jeho života mu byla velkou oporou i jeho manželka Terezie (1842-1922), členka Ženského výrobního spolku a zakladatelkou spolku Vlasty v Hlinsku.

Jeho oblíbenost, stejně jako průbojnost, byla zřejmá již z toho, že mezi lety 1865 a 1918 byl zvolen na pozici okresního starosty, k čemuž za šest let přibyla i funkce v okresní školské radě. Navíc byl na sklonku života v letech 1907 až 1911 předsedou Svazu českých okresů v království českém. Již to by samo o sobě stačilo, aby měl Karel Adámek nesmazatelný pomník v historii celého jeho regionu. Karel Adámek byl ale cílevědomější.

Adámek se stal velice aktivním členem Národní strany svobodomyslné, jíž se říkalo mladočeši. V roce 1868 se na Košumberku sjel tábor lidu, u jehož příprav byl právě Adámek. Jeho politické přesvědčení bylo ovlivněno jeho původem, a tak se zaměřoval především na prostý lid střední vrstvy řemeslníků, které považoval za páteř hospodářství (svým způsobem by dnes patřil k některé ze stran podobných ODS, tedy s voličskou základnou mezi středními vrstvami a drobnými živnostníky).

V roce 1881 byl v doplňovací volbě zvolen za poslance Českého zemského sněmu, kde nahradil Jana Rummla (staročecha). Ve svém úřadě zůstal až do roku 1913. Během tohoto období se ale dostal ještě na vyšší post, a to do Říšské rady, kam byl zvolen během volem 1879, kdy se mladočeši a staročeši, dvě skupiny zastupující různé úhly politického smýšlení, spojili do tzv. Českého klubu a žádali své postavení na úrovni ostatních národů monarchie. Zastupoval zde venkov, konkrétně obvody Rychnov, Žamberk a další. Ve stejném roce se účastnil také jednání s představiteli konzervativního německorakouského tábora v čele s Eduardem Taaffem. Jejich cílem bylo jednání s opozicí za účelem kompromisního řešení. Po úspěšných jednáních se Češi dostali do Říšské rady a získali skutečnou možnost aktivně se zapojit do politiky monarchie. Zároveň se tím přidali na protivládní stranu, což jim umožňovalo lepší pozici při jednání.

Podle některých zdrojů rezignoval ze své funkce poslance Říšské rady již 30. listopadu roku 1880. Podle jiných zdrojů zde měl setrvat nejméně do roku 1883 (tento zdroj nelze spolehlivě ověřit). V tomto roce se totiž aktivně zapojuje do jednání o školských reformách, které měly být z iniciativy německorakouských poslanců upraveny a měly revidovat liberální reformy, jež vstoupily v platnost již v předchozích letech. Adámek měl patřit do skupiny poslanců (spolu s Františkem Tilšerem a Aloisem Pravoslavem Trojanem), která odmítala tyto zákony podpořit. Nakonec zbyl pouze Tilšer, který byl za své odmítavé rozhodnutí dočasně vyloučen ze své strany.

Adámek se stal opětovně poslancem Říšské strany v roce 1885. Přestože byl Adámek mladočechem, nebyl zastáncem samostatného působení této skupiny. Své názory přizpůsoboval Českému klubu, který zastřešoval všechny poslance. V roce 1887 se přesto posílel na uspořádání 4. sjezdu mladočeské strany. Mladočeši v té době zažívali hluboký propad ve své činnosti na veřejnosti i mezi členy strany. Jejich sjezd proto do značné míry oživil její aktivitu jako samostatné politické skupiny. Ta potom začala ostře vystupovat proti své opozici – staročechům. Na listině zaslané v roce 1887 Františku Ladislavu Riegrovi, jednomu z vedoucí činitelů české politické scény, v níž se požaduje rekonstrukce Českého klubu, nalezneme i jeho podpis. Mezi radikální křídlo mladočechů však pravděpodobně nikdy nepatřil. Spíše nevylučoval možnost provládní politiky.

Svůj post poslance obhájil i v letech 1891 a 1897, přičemž ve druhých volbách se již jednalo o křeslo poslance za všeobecnou kurii. Spolu s dalšími významnými osobnostmi, mezi něž patřil i zmíněný Riegr, se v roce 1893 účastnil jednání ve Vídni za rakousko-uherské vyrovnání. Mezi jeho hlavní politické zájmy patřilo především školství, kultura a sociální agenda. To platilo i o jeho účasti na nižších politických postech. V roce 1907 se stal doživotním členem Panské sněmovny, horní komory Říšské rady. To byla nejvyšší čest, jakou si mohl za svoji politickou činnost vysloužit.

Kromě bohaté politické činnosti a kulturních snah se Adámek angažoval také v literární tvorbě. Mezi jeho největší literární díla patří čtyřdílný kulturně-politický rozbor jeho doby, vyšlý pod názvem Z naší doby. Jde o výjimečný doklad o tehdejší době, obsahující i řadu historických statisticky cenných dat. K dalším knihám patří například tituly Ozbrojený mír (1894), Upomínka na národopisnou výstavu českoslovanskou roku 1895 (1896), Paměti z poroby českého rolnictva (1898) a článek Příspěvky k dějinám nového Musea Království českého vyšlý v roce 1912 v Časopise národního muzea. Jak je vidět z názvů jeho děl, kultura a sociální aspekty společnosti byly silně zakořeněným tématem pro celý jeho život.

Karel Adámek, autor sociálně a kulturně motivovaných knih, významný poslanec a především český vlastenec, zemřel 11. ledna 1918 v Hlinsku po mnoha vykonaných činech pro celý národ i svůj rodný kraj. Zanechal po sobě syna Karla Václava Adámka, který šel v jeho stopách. A ačkoliv jeho díla dnes upadla v zapomnění, jeho jméno je nesmazatelně spojeno s Českým klubem, politickým spolkem mladočechů a mnoha významnými politickými agitacemi a rovnoprávnost Čechů v Habsburské monarchii.